Vimperská trať.
V předposlední srpnový týden roku 2006 jsme s Frantíkem využili pozvání mého strýce a strávili jsme dvě noci v jedné pošumavské vesnici. Původně jsme chtěli cestou tam a zpět projezdit lokální tratě mezi Prahou a Strakonicemi. Kvůli opětovným zdravotním komplikacím jsme si však cestu zjednodušili – na obě cesty jsme použili méně romantický, leč podstatně rychlejší autobus. Na vláčky tedy zbyl pouze prostřední den (čtvrtek), ale ten se vydařil.
Volyně.
Naše nejvyšší železniční trať začíná ve Strakonicích a romantickým údolím Volyňky směřuje do Volyně. Toto město a jeho okolí je dnes proslavené filmovou trilogií Slunce, seno a … . Po trati, kde “se nezastavuje, ale jen přibržďuje” do Volyně od Strakonic přijedete. Z kalendářů je také známá volyňská renesanční radnice s psaníčkovými sgrafity. Méně známá je tvrz s regionálním muzeem. Není velké, ale má intenzivní atmosféru, zejména díky původním hrobům vystaveným v historických sklepeních. Mají zde také vlastní turistickou známku.
Vimperk.
V tomto bývalém vojenském městě se dostáváme na samý okraj šumavských hvozdů. Nad městem je zámek a na něm sídlí správa národního parku. Kromě toho je zde také muzeum, ale podstatně větší než to volyňské. Neobvyklá je expozice “mužský svět”, kde je velmi názorně ukázáno, co chlapy zajímá a co, k neradosti jejich životních souputnic, je zase tak moc nezajímá.
Cesta z nádraží na zámek je dosti dlouhá, je tedy vhodné navštívit jednu z mnoha hospůdek. My jsme dali přednost větší předzahrádce na náměstí. V pozdním odpoledni ještě měli výběr z hotovek, z polévek, a také výbornou klobásu, která překvapivě rychle ve Frantovi zmizela.
Na náměstí je také informační služba, kde měli hned více druhů turistických známek (včetně výročních) a také zde zpřístupňují na požádání minimuzeum solné stezky, která ve středověku z Bavorska přes Šumavu do Vimperku vedla.
Lenora.
Za slunného dne jsme lokálkou nekonečnými serpentinami stoupali na Kubovu Huť, což je naše nejvyšší železniční zastávka. Je také vhodným nástupním místem ke zdolání Boubína s jeho známým pralesem. Tam už jsem ale několikrát byl, tak jsme pokračovali do Lenory. Tato obec je po zrušení sklářské hutě trochu podřimující, ale muzeum skla a historie jeho šumavské výroby je otevřené. Seženeme zde i turistickou známku. Na ní je ovšem jiný symbol Lenory – dřevěný krytý most přes ještě pubertální Vltavu. Je skvělé si zde v horkém letním dni namočit nohy v nazrzlé čisté vodě a pozorovat panoramata Šumavy. Dojem kazí jen množství aut s přívěsy – ta směřují na Lipno.
Okolo lipenské přehrady do Volar směřuje i naše trať. Až tam jsme však s Frantíkem nedojeli. Snad příště – třeba z druhé strany od Prachatic nebo Českého Krumlova.