Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

ObrazekZ Budišova nad Budišovkou přijíždíme do Suchdola nad Odrou v podvečerních hodinách. Zase máme hlad. Téhož dne v poledne jsme zjistili, že na perónu je hospoda po likvidaci. Zkoušíme to tedy za tratí v jakémsi motorestu. Je zde živo, těšíme se tedy na kus žvance. Chyba lávky. Mají v lahvi posledního utopence. Prý jestli nám nebudou stačit slané brambůrky. Nebudou. Máme před sebou noční přesun do Karlových Varů. To se o brambůrkách zvládnout nedá.

Nyní se projevuje výhoda síťové jízdenky. S Intercity první třídou jsme za pár desítek minut na hlavním nádraží v Ostravě. Právě se hraje finále MS ve fotbale mezi Francií a Itálií. Doufáme, že u nádraží najdeme hospůdku s televizí i s večeří. Opět chyba lávky. V ČD informacích je stále velice příjemná slečna jako včera. Jen se omlouvá, že na nádraží mají už restaurace zavřeno. Okolo nic vhodného není a do Stodolní se nám nechce. Zase tolik času nemáme. Navštěvujeme tedy místní bistro a dáváme si smažák s hranolky. Smažák byl o.k., měl jsem si ho dát 2x a bez hranolek. Ty jsou tuhé, nasáklé, polostudené. Trochu je zkouším konzumovat, abych toho později litoval. Dávám si ještě jedno pivo a začínám vnímat výraznou atmosféru okolo sebe. Utéci není kam. Nezbývá, než se přizpůsobit. Kolem je směsice lidí jako od Hrabala. Můj družný Frantík je všechny kontaktuje a já doufám, že se nic nestane. Po desáté hodině jdeme na perón. Příjemný větřík dává zapomenout na husté bistro.
Excelsior přijíždí s menším zpožděním. Jsem rád, že jsem dal na radu paní v ČD centru v Suchdolu a zakoupil i do 1. třídy místenky. Kupé je zabedněné. Teprve po mém zuřivém bouchání a mávání místenkou se neochotně otevře. Uvnitř jsou dva ostří hoši z pod Tater. Koluje zde borovička a sodovka. Na výzvu se připojuji. Diplomatický krok se povedl, jsme tedy pod jejich ochranou. Po dvou hodinách jsem to ocenil. Na chodbě chodila individua s jasným úmyslem. K nám si netroufla.
Po půlnoci má Excelsior hodinovou čekačku v České Třebové. Čekáme na vlak s Bratislavy, abychom se s ním spojily. Franta spí. Ostří hoši také. Já ne. Nemám kde. Tak alespoň dýchám čerstvý vzduch, co vane po nástupišti. Je spousta času. Pět minut před odjezdem beru za dveře, ale ty se náhle samy zavřou. Ve mne hrklo. Uvnitř mám osmiletého syna! Dveře však jdou otevřít. V klidu usedám vedle potomka a zkouším usnout.
Další rachot je za svítání na pražském hlavním nádraží. Znova se rozpojujeme a různě rekombinujeme. Připadám si jako aminokyselina při tvorbě DNA a doufám, že se vydáme správným směrem dle mého pečlivého itineráře. Vlak se dává do pohybu a já usínám. V Kralupech se probouzí syn a je nadšený. Já po probdělé noci podstatně méně. Za Ústím se s chrapotem hlásí k vědomí také naši slovenští kolegové. Trochu nechápavě na nás koukají. Pak si rozpomenou, ale všichni jsme rádi, že v Karlových Varech vystupujeme. Oni s odlehčením pokračují do Sokolova.

Ve Varech jsme přesně. Je pondělí 10.7.2006, 8:00 a čeká na nás lokálka do Potůčků.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář